Christian Morgenstern
překlad Josef Hiršal
Trychtýře
Dva trychtýře jdou noční tmou.
Těl jejich úzkou skulinou
proudí jas luny
klidně, stále
na cestu
lesem
a t.
d.
Palmström
Palmström stojí u rybníka,
rozkládaje kapesník svůj červený.
Na šátku, hle, obraz vzniká:
dub a člověk v knihu začtený.
Palmström smrkat do něj cítil by co vinu.
Je totiž z těch podivínů,
co zkamení v úžasu
při pohledu na krásu.
To, co dřív chtěl rozkládati,
opatrně zase sbalí.
A kdo cit má, ten ho nezatratí
za to, že se nevysmrkán vzdálí.
Krychle
Krychle si řekla: "Sama, vím,
si k zdaru plně nesloužím.
Vždyť bytosti mé šestá strana,
byť byla okem jediným,
je místo v dálku zakoukaná
ve věčně temný země klín."
Když země, na níž spočívala
to uslyšela, omdlévala.
"Ty mrcho," řekla, "já jsem tmavá,
že ty mě zadkem zacláníš !
Jak drahokam jsem jasná smavá,
sotva se jinam přemístíš."
Tu krychle, z hloubi uražena,
dál mlčela jak slabá žena.
Mezi časy
Perfektum s imperfektem
zpili se sektem.
Na futurum cink přípitek
(nebylo žádných námitek).
Plusquamperfektum a futurum exaktum
jen mrkali k těm faktům
Tyčkový plot
Byl jeden plot, stál opuštěn,
skrz tyčky bylo vidět ven.
Architekt, který odhad měl,
když v podvečer tu osaměl,
mezery tyčkám vzal a šel
a velký dům z nich vystavěl.
Plot přitom stál jak hloupý strýc,
kolem tyček už neměl nic.
Prázdným vzhledem se sprostý zdál.
Proto jej senát zrušit dal.
Architekt tomu bylo hej,
plách v Es Es Er či Jú Es Ej.
Dvě rovnoběžky
Dvě přímky, společnice,
šly v nekonečný bod.
Duše rovné jak svíce
a prvotřídní rod.
Rozdělit nechtěly se
k blažené smrti až:
Tím obě pyšnily se,
toť opora i stráž !
Když putovaly celých
světelných deset let,
přestal pár osamělý
pozemsky vnímat svět
Veta je po potuše,
zda rovnoběžky jsou.
Pluly jen jak dvě duše
zářivou samotou.
Věčná zář se v ně vlila,
sešly se, zmizely -
Věčnost je pohltila
jako dva anděly.
Rýma
Rýma si dřepí na terase,
své oběti by chopila se
- a pak se vrhá, zuřivá,
na muže jménem Protiva.
Ten: "Epčí !" hbitě pozdraví.
A týden se jí nezbaví.