Svatopluk Čech: Ve stínu lípy
(vybraná pasáž)
...
Šestkrát sto tisíc čekalo nás Vlachů
v lombardské pláni - málo bylo strachu.
Našinců vojsko spatřilo je rádo
jak hejno lačných vlků jehňat stádo.
Však tři dni plné bitva burácela,
děl hudbou hřímavou se chvěla zem,
po kopách mrtvá padala tam těla
jak ve žní době klasy pod srpem.
V den třetí poklesl též smrtnou kulí
náš plukovník, všem drahý. Na mém klíně
umíral tiše, v libém révy stíně.
Chtěl ještě poslední svou napsat vůli -
přinesli buben, papír, péro vraní -
za inkoust posloužila rudá krev:
tak sepsal závěť třesoucí se dlaní
a naposled rtem bledým pozachvěv,
hasnoucím okem projevil mi přání,
bych pečoval o kšaftu vykonání.
K přísaze zdvih´ jsem ruku. List pak v botu
jsem zatím schoval větší pro jistotu.
Hned nato bitvy vlna v prudkém toku
k nám přikvapila - všechno couvlo vzad -
jen já jsem po jednoho druha boku
příboji nepřátel zlý odpor klad´
Vůz žebřinový, s klisnou vpředu statnou,
od něhož pán před bitvou prchl v dáli,
nám tuto chvíli službu konal platnou.
V něm s puškami jsme za žebřinou stáli
a tak se vznítil bojovný náš zápal,
že záhy útočního sboru
se proměnily v mrtvol děsnou horu,
po níž se zadní pracně vzhůru drápal.
Nadarmo spousta velkých, malých kulí
nám kmitala se bzučíc kolem zraků
jak chroustů roje v létě za soumraku,
a děla hřměla - stáli jsme jak z žuly.
Jižjiž nám vítězný den kynul slávou,
tu náhle kůň se boje splašil vřavou
a tryskem - běda ! - unášel nás z místa,
kde vítězství se smála čáka jistá.
Než zkrotili jsme prokletého koně,
vůz nazad odnesl nás tisíc sáhů
a nepřátel roj, volnou spatřiv dráhu,
vpřed za námi se valil v prudkém honě.
Náhodou soudruh ke mně shlédl stranou
a náhle vykřikl: "chval duše boha !
Mně zdá se, hochu, že ti schází noha !"
Přihlédnu. - Ďáble ! - Nemluvil řeč planou.
Ta tam je noha ! Levá chybí v páru,
dělovou koulí v letu odňata.
Já necítil to v boje prudkém žáru -
teď teprv hlodá bolest proklatá.
Ďas měj si nohu ! Hůř mi srdce bije,
že v botě na ní testament se kryje.
Tam kdesi zůstal v nepřátelském roji,
jenž hučí blíž, jak moře ve příboji.
Přec nohu z něho vyloviti musím -
s odvážnou myslí podnik slavný zkusím.
Druh udatný a věrný k mému přání
na záda silná mne vzal bez váhání
a takto dýmu mračnem, deštěm střel,
levicí hrdlo jeho objímaje,
pravicí ocel z pochvy vynímaje,
v nejhustší zástup nepřátel jsem vjel.
Sem tam se v jejich mrak můj palaš hřížil
a jako blesk se s jejich zbraní křížil,
již nohu svoji na zemi jsem shléd´
a pod paždí ji bleskurychle zved´.
Však tu - ó běda ! -druh můj k mrtvol řadu
pode mnou klesl, objat smrti nocí,
a já tu s šavlí, přelomenou v pádu,
na trupu jeho ležím bez pomoci.
Již odevšad se nad mou holou skrání
palašů smrtná blýskavice sklání.
Však náhle v poucouvlém vrahů roji
sám - Carlo Alberto přede mnou stojí
se štábem svým. Náš kousek zoufalý
mu dalekohled jevil zpovzdálí,
i přicválal, by za mou chrabrost skvělou
zpět propustil mě k našim se ctí celou.
Tak o jedné jsem ze slavného boje -
pod paždím nohu - k našim připutoval
špalírem všeho Albertova voje,
jenž přede mnou ves řadou salutoval.
Kšaft odevzdal jsem. Ale noha moje
s vojenské slávou byla pohrobena
na místě samém hrdinného boje.
Mramoru deskou hrdě ozdobena
mohyla tamo zlatým písmem věstí,
jak uměl Čech tam hrdinně si vésti.
Nechť cizí hrouda nohu mou tam víže !
Však shledám se s ní, páni, jednou svatě,
až přehlížeti bude světa kníže
armádu velkou v dolu Josafatě.