Petr Nikl
Nejměkčí pohádka
Měsíc svítil někomu divnému do obličeje. Tělo labutě se v jeho světle jevilo ještě bělejší. O něco niž se tísnili ťuhýk, tuleň, laň, hlemýžď a sleď. Ti všichni tiše snili, jen svišť bděl, viděl ten divný obličej. Hleděla naň bytost, měla světlou pleť, hnědý čenich, a oči jí svítily jako rtuť. Její měkké tělo se jemně chvělo v místě, jde je hruď. "Pojď, svišti, poběž ke mně, jen nevzbuď labuť, ani ostatní,", pověděl ten divný obličej. "Nikdo z nich by neměl vědět, že jsem tu já, jenom měsíc a ty se těší mojí přízni, nikdo jiný !" Svišť tiše přiběhl a zvědavě těkal po těle a hlavě divné bytosti. "Jaká jsi měkká," sdělil jí svůj dojem. "Neboj se, svišti, nic ti neudělám, pojď, sedni si na mě, obejmi mně hruď a poběžíme někam, jestli máš chuť." Svišť z ní měl tíseň, jenže i zvědavost z něčeho tajného. "Tak jo," pověděl, "veď mě, už ti sedím na hřbetě, už ti objímám tělo." A tak oni dva - svišť a divná bytost - letěli krajinou společně s měsícem. Svišť měl závrať a klonil obličej, jak pod nimi zem uháněla jako divá. Míjeli díry, stráně a stíny, až doběhli k pláni, naplněné po okraj hemžícími se těly. Kroutila se štíhlá, jako liány či hadi v bujarém reji, a svišť viděl, že všichni jsou si podobní s bytostí, na níž teď sedí. Tu divný obličej sklonil se k němu a pověděl: "to je rej měkkýšů na poutní pláni, zvu tě, svišti, na ni !" A svišť shodil svůj plášť a pohltil ho rej. "Až ozvěnou doletí mdlé zavytí hyeny a měsíc začne matnět a na pláni se ztemní, opět na mne sedni. Já tě vrátím nazpět. Těm ostatním, co sní, labutím a laním, však zmíniti se nesmíš, o ničem, cos viděl. Nic o pláni, nic o mně ! Rej měkkýšů tě vítá."
Když měsíc zrůžověl a světlo probudilo labuť, ťuhýka, tuleně, hlemýždě, sledě i laň, svišť ještě tvrdě chrněl a příjemně si snil o bytosti a pláni. Jen stín se měkce vlnil
Zvolna se ztrácí
pomalu plavou
pomalí ptáci
s pomalou hlavou.
Zlatí hadi
zlatě kadí.
Nepoznáš,
co je had
a co né.
Je to tak záhadné !